Jdi na obsah Jdi na menu
 

Jak zabít wolbachii

Filarie bez wolbachií nic neznamenají

Marie Lipoldová

Publikováno: Vesmír 79, 694, 2000/12

V barvě jsou poznámky autora stránek. S tvrzením, že filarie bez wolbachií nic neznamenají, nesouhlasím.
Osmnáct milionů lidí je nakaženo hlísticí Onchocerca volvulus. Dospělé samičky po oplození rodí mikroskopické živé larvy (mikrofilarie), které cirkulují v krvi, kde je nasají muchničky (Simulium damnosum) a přenesou je do dalšího hostitele ► Přenašečem ale může být nejenom muchnička, ale i komár, klíště, ovádi a vše, co nás může poštípat. V něm larvy dospívají, rodí miliony dalších mikrofilarií, které opět nasají muchničky – a celý cyklus se opakuje. Nemoc není nijak příjemná. V podkoží se vytvářejí až několikacentimetrové boule (noduly), v nichž jsou stočeny dospělé samičky hlístice (viz Vesmír 74, 376, 1995/7). Mikrofilarie pronikají jednak pod kůži – kde působí alergické reakce, xerodermu (suchost, ztenčení kůže) a depigmentaci – jednak do oka těch onemocnění je podstatně více. Napadení oka může dospět až k ztrátě zraku neboli říční slepotě. Ta je v Africe druhou nejčastější příčinou oslepnutí. Některé oblasti v subsaharské Africe byly filariemi tak zamořeny, že se odtud lidé raději odstěhovali.
První program k odstranění této choroby byl zaveden už r. 1974 a spočíval hlavně v hubení muchniček insekticidy. Rozšíření filariózy se podařilo značně snížit. Podle našich zkušeností se rozšíření filariózy stále stupňuje. Filárií je mnohem více druhů a nacházíme je například u astmatu, migrénách, ekzémech, RS, ALS, vysokém krevním tlaku, křečových žilách, otocích dolních končetin atd atd..
Již 11 let je tato nemoc léčena ivermectinem. Léčba bohužel účinkuje pouze na pozdní fáze vývoje larev, ale nezabije dospělé červy na dospělé mikrofilárie máme také lék, který je určen pouze na dospělé vlasovce, proto tento lék kombinujeme s ivermectinem, kteří se mohou v hostiteli dožívat až patnácti let a po celou tuto dobu rodit nové a nové mikrofilarie. V napadených lidech navíc i při podávání ivermectinu část mikrofilarií přežívá a mohou se vyvinout v dospělé hlístice nebo být přeneseny muchničkami na další lidi. Léčba se proto musí mnohokrát opakovat. Cyklus opakovaných infekcí se nedařilo úplně přerušit.
Nyní přicházejí na scénu wolbachie a nemocným svítá naděje na úplné uzdravení (viz též V. Pačes, Vesmír 78, 195, 1999/4).
Wolbachie jsou bakterie. Vyskytují se v buňkách členovců, kde jejich přítomnost vede k změnám v poměru pohlaví (preferují samičky a stimulují jejich množství), ale někdy mohou svého hmyzího hostilele i zabít. Ve filariálních červech byly pozorovány v elektronovém mikroskopu už r. 1977, ale dlouho se nevědělo, jakou tam mají funkci. Nebylo jasné, jestli parazitují, jsou neškodné, anebo dokonce pro hostitele potřebné. Průlom znamenal rok 1999, kdy se zjistilo, že wolbachie jsou pro vývoj určitých hlístic nezbytné. Nedařilo se zahubit červa přímo, a tak si vědci řekli, že to zkusí přes wolbachie, a začali testovat různá antibiotika. jenže na tyto a jiné bakterie a viry máme roztok, který je velmi spolehlivý a rozhodně pro tělo prospěšnější, něž jakákoliv antibiotika. Experimenty na myších vypadaly slibně, a proto se začalo s léčbou lidských dobrovolníků. Výsledky byly imponující. Po podávání antibiotika doxycyklinu zdegenerovaly v červech stočených v nodulech všechny bakterie a žádný červ neprodělal normální embryogenezi. Cyklus infekcí a reinfekcí může být přerušen. Antibiotikum má vedlejší účinky, takže ho nemohou brát děti ani těhotné ženy. Přesto je fantastické, že funkce wolbachií u filarií byla r. 1999 zjištěna a už r. 2000 se s využitím těchto poznatků podařilo vyléčit první pacienty. Na světě je různými druhy hlístic nakaženo více než 30 milionů lidí. Nové poznatky mohou zlepšit jejich šance na vyléčení. (J. Clin. Invest. 103, 11, 1999The Lancet 355, 1242, 2000) Ať se zbavíte jakýchkoliv bakterií, vlasovci v těle stále zůstávají, proto je nutné podávat lék jak na larvy tak na dospělce. Pokud zlikvidujete pouze wolbachii, rozhodně s tím nevyřešíte například vysoký krevní tlak, křečové žíly atd.
 
Původ buněčných organel
Endosymbiotická teorie původu buněčných organel (tj. mitochondrií v živočišných buňkách a chloroplastů v buňkách rostlinných) předpokládá, že tyto organely jsou pozůstatkem dávných bakterií, které byly kdysi buňkami pohlceny, a posléze "ochočeny". Když byla tato hypotéza v šedesátých letech vyslovena, zdála se být velmi neobvyklá. Mitochondrie ani chloroplasty už totiž nejsou schopny existovat samostatně. U člověka kóduje mitochondriální genom pouhých 37 genů, ale v buněčné jaderné DNA je kódován nejméně desetinásobek genů, které tato organela potřebuje k životu.
K tomu, že je nyní tato teorie obecně přijímána, vedly dva hlavní poznatky: Když bylo určeno pořadí nukleotidů v mitochondriální a chloroplastové DNA, ukázalo se, že se geny organel více podobají genům bakterií než genům vyšších živočichů, jejichž buňky obývají. Dalším důkazem byl objev organizmů, které jsou v různých méně rozvinutých stupních endosymbiózy a neztratily ještě úplně samostatnost. Např. prvok Cyanospora paradoxa má organely zvané cyanelly, které se liší od chloroplastů a připomínají spíše pohlcené cyanobakterie. Rickettsie, které žijí uvnitř buněk eukaryontů (R. prowazeki působí skvrnitý tyfus), by mohly být moderní obdobou bakterií, z nichž kdysi vznikly mitochondrie. Rody Wolbachia a Rickettsia jsou příbuzné a velmi dobře je likviduje náš roztok. M. L.